Mi a ti nemusejí být jen příklonky

I zde za tím byl strach, obava. Když jsem si na střední škole zapisoval výklad vyučující(ho), čeho jsem se děsil nejvíc? Přeci že bych svým zápiskům později, při případném studiu, nerozuměl. A jak zapsat co nejpřesněji a zároveň nejstručněji roztodivné tvary číslovek? Například takto: od „8mi“ do „15-ti“ ap. Otázku, jak to má být správně, jsem tenkrát pochopitelně neřešil. A just ne.

Nejen studentstvo střední školy je v tomto svém mylném trucpostoji k zápisu číslovek podporováno nejrůznějšími cedulemi ve veřejném prostoru. „Osobám do 18-ti let alkohol podáváme jen namalovaný.“ Jsem potěšen, objevím-li restaurační zařízení, ve kterém mají nápis na ceduli podle Pravidel, tedy „osobám do 18 let“, a to právě z toho důvodu, že zde neutvrzují štamgasty ani náhodné pocestné v bludném způsobu zápisu. Proč bludném? Internetová jazyková příručka to vysvětluje velice trefně, jen málokterý výčepní se však do ní podívá. Pokud bychom důsledně četli zápis „do 18-ti“, pak se zákonitě zakoktáme u slabiky „ti“, tedy „do osmnáctiti“, neboť slabika „ti“ jest obsažena již v samotném zápisu číslovky číslicí.

Studentstvo škol vysokých pak tápe (ještě i v diplomových pracích) v zápisu spojení čísla a kupř. procenta. Podaří-li se eliminovat nadbytečnou slabiku v zápisu čísla, dalším krokem může být rozlišení zápisu s mezerou a bez mezery. S mezerou (90 %) zapisujeme slovní spojení, jež hodláme čísti „devadesát procent“. Bez mezery pak lze zapsat (omlouvám se za terminologii) adjektivní kompozitum, tedy např. 90% = „devadesátiprocentní“ alkohol (takovýto nápoj redakce doporučuje raději nepít ani v restauraci, která má všechny cedule správně).

Kolik inkoustu bych na střední škole ušetřil, kdybych už tenkrát první pravidlo znal. A kolik oprav v diplomových pracích si ušetřím, až bude druhé pravidlo znát naše studentstvo. Život bude krásný.

Původně publikováno v časopise Komenský zde: https://www.ped.muni.cz/komensky/clanky/mi-a-ti-nemuseji-byt-jen-priklonky

Výchova a vzdělávání ve výchovně-vzdělávacím procesu

Výchova a vzdělávání je problematika, kterou lze nahlížet z různých úhlů pohledu. V tomto textu se krátce zamyslíme nad jejich propojením i způsobem zápisu, což spolu ostatně souvisí.

Setkávám se stále (ano, i na pedagogické fakultě) s nejistotou, jak toto slovní spojení zapsat. Nutno podotknout, že ona nejistota je vlastně pochopitelná. Chceme-li totiž slovy popsat kupříkladu zeleno-modrý pruhovaný svetr, využijeme v zápisu spojovník (nikoliv pomlčku) a vzniknuvší složeninu zapíšeme bez mezer. Chceme-li vyjádřit, že určitý (celý) svetr má odstín, který lze na škále barev umístit někam do rozmezí mezi zelenou a modrou, zapíšeme slovo bez spojovníku, tedy zelenomodrý. Zelená zde určitým způsobem ovlivňuje barvu modrou, která však převažuje.

Jak s touto informací pracovat při zápisu výchovně-vzdělávacího procesu? Tradice říká, že se jedná o rovnoměrné propojení obou složek (i proto jej ostatně zapisujeme se spojovníkem, jenž zde zastupuje spojku a mezi adjektivy výchovný a vzdělávací). Snažím se přijít na příklad z praxe, který by dokládal zápis formálně chybný (neodvážím se jej zde chybně zapsat, abych čtenáři «neimprintoval» obrázek slova, které — zdá se — vlastně neexistuje), tedy opisem: výchovně-vzdělávací proces dohromady bez spojovníku, kdy výchova by byla jen marginální složkou, kterou je však — představme si pro tuto chvíli — podbarvena složka vzdělávací v podstatě neustále. Už jen způsobem, jakým s dětmi komunikujeme, je vychováváme vlastním příkladem. Je to záležitost marginální? Leda bychom posun výchovy na okraj našeho zájmu sami dopustili.

A zdalipak lze jen vychovávat, aniž bychom vzdělávali? Záleží na nás. Když žákyni či žákovi (znovu a trpělivě) osvětlujeme, proč není vhodné na školní chodbě vykřiknout, byť v oprávněném rozhořčení, vulgární výrazivo, kdo by odolal a neopravil dotyčnému v daném vulgarismu chybnou koncovku?

Původně publikováno v časopise Komenský zde: https://www.ped.muni.cz/komensky/clanky/vychova-a-vzdelavani-ve-vychovne-vzdelavacim-procesu